Vracím se z pracovní schůzky. Od rána se všechno, jak to „nelidově“ říci, kazí. Tradičně prodlužuju spánek do neúnosné časové meze, rychle venčím psa a srazím se ve dveřích s nejvíc upovídanou sousedkou na světě. Hlavně žádný spěch, auto mi už dole hlídá policie. Mile je zdravím se slovy, že ta botička snad ani nemusela být, čímž klasicky celou situaci zhorším.

Po omluvě a pokutě sednu za volant. Nefunguje palubní deska. Žádné překvapení, to se děje běžně. Několikrát do ní bouchnu a jedu. Oproti jiným dnům nenaskočí. 

To dojedu

Dojela jsem rychlostí 70 km/h v cukajícím se autě z Chorvatska. Projela jsem tak tak křižovatkou s čoudícím motorem, málem přejela policistu, když zastavoval neprůjezdný úsek, ale tentokrát jsem vyčerpala svou hladinku štěstí –  nedojela jsem.

Nedělejte, že nevidíte a zastavte

Ze schůzky mířím do servisu. Mám trochu výčitky, že jsem odkládala výměnu oleje a technickou kontrolu. Karma mi sedí za krkem a pomalu zastavuje můj doteď nesmrtelný vůz. Slabošské modlení nezabírá a Ford bez milosti odmítá jet.

Silně chumelí, není vidět na krok, natož na moje zastavující auto. Stáčím volant co to jde, ale i tak zůstává auto mírně v silnici. Hotovo. Na otočení klíčkem nereaguje. Čas obvolat známé, servis, pojišťovnu a přiznat si, že trošku panikařím. Kolem jezdí auta dost vysokou rychlostí a rozhodně se nikdo z nich nechystá zastavit. 

Hodím blinkry a hledám reflexní vestu. Jen otevřu dveře, vzpomenu si na Martina Trpkoše a Kurz bezpečné jízdy. Mluvil v něm o povinné výbavě. V uších mi zní – vždy si sbalte teplou bundu a zimní obuv.

Zima se mi momentálně zakousává do holých kotníků. První, co si dám mimo lékárničky příště do kufru bude bunda a zimní boty. A když už jsme u kufru, jdu zrovna vyndat výstražný trojúhelník.

Zalezu do obřího kufru a zmrzlými prsty se snažím zvednout desku, pod kterou je uložený trojúhelník. Marně lomcuju s popruhem. Cítím ostré kývání auta, kdykoli projede nákladní vůz. Najednou přijde troubení a opravdu blízký otřes. Uvědomuju si, že nejsem vidět. Vzdávám boj s trojúhelníkem a zavírám dveře auta. Rychle se snažím zapojit hlavu a říkám si, že musí být vidět alespoň blinkry.

Blízko mě se napojuje pruh a tak nemám kam jít. Stoupám si přibližně 10 metrů od – auta blízko ke svodidlům. Doufám, že auta si všimnou reflexní vesty a blikajících světel. Zdá se, že to funguje, ale nikdo ani nezpomalí, ani nezastaví.

Krátce vzpomínám, zda to není v některých státech trestné.

Volám na pojišťovnu, okamžitě ke mně posílají odtahovku.
Odtahová služba přijíždí během 40 minut. Nemůžu uvěřit, že nikdo nezastavil. Chumelí pořád víc a já už se můžu jít ždímat. Ilustrační foto nemám, protože takový “Insta-lover” opravdu nejsem.

Pán z odtahovky je neuvěřitelně milý a dává mi naději, že ještě existují slušní lidé. Netrvá dlouho a do reality mě hodí zpátky pánové ze servisu. Škoda, že nejsem superžena. Přehodila bych popruh přes záda a auto si odtáhnout sama tam, kde mě očividně chtějí vidět. 

Jsem unavená, na konci světa, odkud nejede žádný autobus. Pojišťovna – splněno. Odtahová služba – splněno. Servis – bez komentáře. Kamarád – čas na záchranu. 

Den je u konce. A já jsem vlastně ráda, že se nikomu nic nestalo. Moje mamka říká, že s sebou máme mít na cesty 3 „P“ – pas, peníze, pojištění. Má svatou pravdu a já bych k tomu ještě přihodila pokoru. Vděk za to, že jedeme, že dojedeme a za pomoc, která nám může být poskytnutá – tu, kterou by se měli mnozí naučit. Zdravím do servisu a doufám, že mezitím tahle parta trochu pokory ke svým zákazníkům našla. Autor: Martina „Matylda“ Bečková, psavec na volné noze